Příběh Amelie

Moje cesta k Amelii

Po 36. narozeninách mi byl diagnostikován karcinom prsu, prognóza nebyla povzbudivá. Na otázku: „Jak je to možné, vždyť já byla vždycky tak zdravá?“, zněla odpověď: „Vy jste ale typicky depresivní typ!“ Onkoložka netušila, že jsem už několik let navštěvovala psychoterapeuta, ke kterému mne dovedly úzkosti a deprese související s přepracováním a syndromem vyhoření. Diagnóza to byla tedy perfektní, ale nenásledovala žádná odborná rada, ani jsem nedostala kontakt na odborníka, se kterým bych mohla něco proti depresi dělat. Tak to bohužel dosud funguje ve většině nemocnic v ČR.

Naštěstí jsem mohla zavolat přítelkyni, která prodělala rakovinu před pár lety, a ta mi dodala odvahu. Na návštěva u psychoterapeuta jsem se mohla vybrečet a úplně se uvolnit – což si člověk v takové situaci většinou jinde dovolit nemůže, protože i jeho blízcí jsou v šoku. Díky tomu všemu jsem záhy dospěla k tomu, že nemoc je šance od základu změnit život. Najednou nebylo důležité jak bude můj život dlouhý, ale jaký bude. V průběhu léčby jsem si stále více uvědomovala, jakou moc má psychika a jak málo prostoru v současném zdravotnickém systému dostává práce s ní. Na základě vlastních zkušeností s psychoterapií a sebezkušenostními semináři jsem došla k názoru, že to může být cesta k překonání vážné nemoci, či ke kvalitnímu životu s ní.

Rozhodla jsem se začít dělat něco proto, aby se situace v této oblasti zdravotnictví změnila. Na podzim 2005 jsem začala docházet jako dobrovolnice na onkologickou kliniku VFN na Karlově náměstí. Od roku 2005 se postupně rodil projekt Amelie tak, jak jsem potkávala lidi, kteří se již delší dobu snaží docílit změny ve zdravotnictví. Koncem roku 2006 vzniklo občanské sdružení Amelie, které dodnes vedu.