Příběh Amelie

Příběh Pavly Tiché, zakladatelky a ředitelky Amelie

„Po 36. narozeninách mi byl diagnostikován karcinom prsu, prognóza nebyla povzbudivá. Na otázku: „Jak je to možné, vždyť já byla vždycky tak zdravá?“, zněla odpověď: „Vy jste ale typicky depresivní typ!“ Onkoložka netušila, že jsem už několik let navštěvovala psychoterapeuta, ke kterému mne dovedly úzkosti a deprese související s přepracováním a syndromem vyhoření. Diagnóza to byla tedy perfektní, ale nenásledovala žádná odborná rada, ani jsem nedostala kontakt na odborníka, se kterým bych mohla něco proti depresi dělat. Tak to bohužel dosud funguje ve většině nemocnic v ČR.

Naštěstí jsem mohla zavolat přítelkyni, která prodělala rakovinu před pár lety, a ta mi dodala odvahu. Na návštěvě u psychoterapeuta jsem se mohla vybrečet a úplně se uvolnit – což si člověk v takové situaci většinou jinde dovolit nemůže, protože i jeho blízcí jsou v šoku. Díky tomu všemu jsem záhy dospěla k tomu, že nemoc je šance od základu změnit život. Najednou nebylo důležité jak bude můj život dlouhý, ale jaký bude.

V průběhu léčby jsem si stále více uvědomovala, jakou moc má psychika a jak málo prostoru v současném zdravotnickém systému dostává práce s ní. Na základě vlastních zkušeností s psychoterapií a sebezkušenostními semináři jsem došla k názoru, že to může být cesta k překonání vážné nemoci, či ke kvalitnímu životu s ní.

Rozhodla jsem se začít dělat něco proto, aby se situace v této oblasti zdravotnictví změnila. Na podzim 2005 jsem začala docházet jako dobrovolnice na onkologickou kliniku VFN na Karlově náměstí v Praze. Od roku 2005 se postupně rodil projekt Amelie tak, jak jsem potkávala lidi, kteří se již delší dobu snažili docílit změny ve zdravotnictví. Koncem roku 2006 vzniklo občanské sdružení Amelie.“

 

Pokračování

Pavla Tichá založila Amelii a stala se jak statutárním zástupcem, tak výkonnou ředitelkou. Vše vedla až do konce svého života. Ten přišel, pro mnohé nečekaně 5.9.2014.

Za dobu jejího působení Amelie postupně začala realizovat tři hlavní projekty zacílené na přímou, odbornou a bezplatnou pomoc onkologicky nemocným a jejich blízkým. Největším z nich jsou Centra Amelie, ve kterých nabízí cílenou pomoc psychologové a psychoterapeuté, sociální pracovníci a další odborníci. Centra jsou nyní ve 4 městech – Praze, Olomouci, Rakovníku a Liberci. Druhý projekt je celorepublikový a nabízí pomoc i tam, kde nejsou Centra – Linka Amelie. Ta má telefonickou a e-mailovou část a může se na ni obrátit opravdu každý. Třetím projektem, který byl jak u počátků aktivit Pavly Tiché, tak u zrodu Amelie, jsou dobrovolníci. Amelie vede akreditovaný dobrovolnický program, který nabízí služby v nemocnicích, Centrech Amelie a pro spolek. Kromě těchto tří dlouhodobých projektů Amelie realizuje celou řadu dalších, menších rozsahem či délkou trvání.

To, že něco schází a je třeba to doplnit, by se zdálo jako ideální stav pro start služeb. Nicméně praxe ukazuje, že to není tak jednoduché. Uvědomění toho, že v nemoci je potřeba kromě léčby i podpora v dalších oblastech, vyžaduje změnu myšlení. Stejně jako to, že pokud je nemocný člen rodiny, dotýká se to i blízkých a i ti by měli vyhledat podporu, pokud cítí, že něco dře. Proto se Amelie pustila i do témat odborných a osvětových.

A zde je Amelie nyní, držíce se svých hodnot a směřování, které nastavila již Pavla Tichá. Pokračuje za tím, co si vytyčila jako své poslání.

Amelie