Diagnostikovali mi rakovinu

⇐ předchozí kapitola        další kapitola ⇒

„Je mi 55 a včera mi doktor řekl, že mám rakovinu dělohy. Snažím se zůstat pozitivní a říkám si, vlastně o nic moc nejde, děti už jsou skoro dospělé, manžel pracuje na dobrém místě, splatili jsme dluhy. Ale ještě jsem to nikomu neřekla, nechci jim kazit víkend. Přijedou k nám i mí rodiče. Vlastně jsem úplně vyřízená – dívám se na své ruce, jak mechanicky připravují slavnostní oběd, na obličeji cítím masku úsměvu. Manžel se včera ptal, jestli není něco v práci… nic, všechno v pořádku… Mám pocit, že se každou chvíli rozpláču, ale vím, že to musím zvládnout. Včera jsem brečela asi hodinu…

V hlavě se mi honí otázky: Proč se mi to stalo? Co teď bude? Jak jim to mám říct? Bojím se, že už nebudu žena. Doktor říkal, že musím na operaci, dal mi telefon, ať si domluvím termín…“

Tato fáze se dá popsat jako šok. Většinou nastupuje krátce po zjištění takto závažné situace a trvá v rozmezí hodin až dní, v řídkých případech i týdnů. Je to stav, který může výrazně ovlivnit naše vnímání a jednání – špatně si pamatujeme instrukce lékaře, nevíme, jak probíhal pohovor, jak zní přesně diagnóza. Můžeme prožívat silný pocit ohrožení a bezmoci, doprovázený strachem, obavami a úzkostí. Ve stavu šoku se omezujeme na základní potřebu přežití – zaměřujeme se pouze na základní potřeby, nejsme schopni dlouhodobějšího náhledu na vzniklou situaci a nedokážeme hodnotit možnosti z ní vyplývající. Běžnou reakcí jsou únik nebo útok.

Únik znamená, že se můžeme uzavřít před okolím, před zatěžujícími informacemi, před bolestivým zjištěním závažné nemoci, před nelehkými vyhlídkami. Nebereme situaci na vědomí a chováme se jakoby nic, nebo se naopak stáhneme a uzavřeme, s nikým nemluvíme a situace se nám zdá bezvýchodná, nesdělitelná.

Útok bývá nasměrován na hledání viníka nastalé situace, uvnitř nebo venku.„Viníkem“ se tak může stát lékař, který sděluje diagnózu, může to být blízký, který zprostředkoval vyšetření, někdy je to samotná nemoc nebo my, takže se zlobíme sami na sebe, hledáme příčiny a obviňujeme se.

Všechny tyto reakce jsou součástí adaptačního mechanismu, který nám pomáhá postupně se smiřovat s nastalou situací, s nemocí. Díky tomuto procesu hledáme nové možnosti a východiska a přijímáme nemoc jako součást života, smiřujeme se s jejími důsledky, volíme kompromisy, přehodnocujeme své po- stoje a nemoc a léčbu nakonec vnímáme třeba jako příležitost ke změně. Protože již vím, co mi je, a je pojmenováno to, co bylo nejasné a neurčité, může paradoxně dojít i k jistému ulehčení. Nyní nás čeká mnoho rozhodování, protože„máme rakovinu“.

Někdy je samo sdělení diagnózy určitým způsobem nešetrné. To může být způsobeno například nevhodným místem pro sdělení. Nebo není dostatek soukromí nebo času na to, abychom si stačili uvědomit závažnost informací.

Někdy je sdělení doprovázeno v dobré víře velkým množstvím informací a doporučení, což může být až zahlcující, obzvláště pokud jde jen o ústně sdělenou informaci. V takové chvíli je důležité se zaměřit na podporu a zklidnění, a to nejen pro právě diagnostikovaného, ale i pro rodinu. Pomoci při utřídění informací a vyzdvižení těch základních a pro počátek léčby důležitých. Optimální je domluvit si opakovanou konzultaci již s připravenými dotazy či si informace alespoň poznamenat. Když jsme v šoku, často je naše vnímání ne- přesné. Může také pomoci, pokud na schůzku s lékařem přijdeme v doprovodu blízkého člověka. Kdy a jakým způsobem se rozhodneme řešit zdravotní potíže, je na nás. Zkušenosti ale ukazují, že lépe se začneme cítit právě ve chvíli, kdy se rozhodneme a začneme konat.

⇐ předchozí kapitola        další kapitola ⇒

 

Amelie