Jsem zpátky v běžném životě, ale…

⇐ předchozí kapitola        další kapitola ⇒

„Už skoro rok jsem po léčbě, cítím se docela dobře, někdy, když se nehlídám, tak i výborně. Vrátila jsem se do práce na menší úvazek, kolegyně jsou bezva. Vztah s manželem se dal do kupy, i když někdy je to stále těžké. Nechci ho zatěžovat – vlastně nikoho z rodiny – bojí se o mě on i naše dcera.

A já se bojím, aby se to nevrátilo. To mě také stále nutí, abych se pozorovala. Někdy je to jenom pocit těžkých nohou, někdy mě brní prsty, nejvíc se však bojím toho, že něco přehlédnu. Ráda bych se svěřila kamarádce, ale nemám moc odvahu. Zrovna se rozvádí a je úplně na dně.

Jenže když se blíží návštěva u doktora nebo i jen obyčejné odběry, tak v noci nespím, začnou se objevovat nejistoty. Ptám se sama sebe, jestli vše dělám dobře. Začnu zase myslet na to, jestli jsem si to nezavinila, jak jsem byla stále ve stresu, pořád jsem špatně jedla. To teď není, ale přeci jen, už nikdy nebudu úplně zdravá a rakovina je nevyzpytatelná.“

Takové pocity nebo jim podobné nás mohou provázet i v obdobích dlouho po léčbě a periodicky se připomínat. Obavy z návratu nemoci, strach ze změny našeho těla, chuť ochránit a nezatěžovat již své blízké jsou běžná témata. K našim obavám často přistupuje i skutečnost, že jsme dál sledováni na onkologii, a tam si vždy se železnou pravidelností připomeneme vše, čím jsme si prošli. Návrat do nemocničního prostředí, čekání na výsledky, objednávání se a čekání, absence v práci a neklid rodiny a blízkých. Jsme zdraví, a přitom jakoby stále trochu nemocní. Možná se také vše nedořešilo z období předešlých, rodina a blízcí jsou nejistí a mají strach. To vše může ovlivňovat i nás, přestože je vše v našem životě vlastně tak, jak má být.
Je dobré si o problémech a otázkách promluvit s ošetřujícím lékařem, ke kterému máme důvěru, případně si pročíst k tomu určenou literaturu. Hlavně je však dobré o svých obavách otevřeně promluvit i s blízkými a hlavně s partnerem, je totiž docela možné, že se cítí stejně svázaní jako my a neví si rady, jak se k nám vlastně přiblížit. Samozřejmě že je možné využít i specifickou pomoc odborníků, například v Centru Amelie či u psychoterapeuta.
V čase rekonvalescence a návratu k běžnému životu je dobré dále dbát o své tělo i mysl – cvičit, relaxovat, být kreativní, zkoušet nové věci. Být vnímaví ke svým potřebám, ale i k potřebám svých blízkých. Neházet své strachy za hlavu a nepotlačovat je. To nám umožňuje se dále vyrovnávat s nemocí a případně připravit sebe i své blízké na další události. Pokud některé situace zasahují do běžného chodu života – třeba opakované vzpomínky, zavalující emoce strachu a nejistoty nebo dlouhodobé obtíže se spánkem, je dobré navštívit odborníky a řešit to.

⇐ předchozí kapitola        další kapitola ⇒

Amelie