Už rakovinu nemám, ale

„Už půl roku jsem venku z nemocnice, cítím se docela dobře, někdy, když se nehlídám, tak i výborně. Stále mě to však nutí, abych se pozorovala. Někdy je to jenom pocit těžkých nohou, někdy mě brní prsty, nejvíc se však bojím toho, že něco přehlédnu a nemoc bude zpátky. Doma už o tom ani nemůžu mluvit, už tak jsou všichni vystrašení a pořád se mě ptají, jak mi je. Ráda bych se svěřila kamarádce, ale nemám moc odvahu. Zrovna se rozvádí a je úplně na dně. Nejvíc mě trápí, že jsme se odcizili s manželem. Hodně mi pomáhá prakticky, to jo, v léčbě zastal celou domácnost a ještě mě vozil na chemku, ale fyzicky jsme se nějak vzdálili. Tak bych potřebovala jeho blízkost, chybí mi jeho dotyky a mazlení. Jenže mi to nějak nejde. Jak se ke mně přiblíží, tak úplně ztuhnu a odtáhnu se. Nemůžu si pomoct. Mám strach, že už pro něho nejsem přitažlivá, že už nebudu schopná žádné blízkosti, bojím se, že mě nakonec opustí, je to přece chlap a ty takový věci potřebují. Nevím, jak budu schopná fungovat, mám pocit, že už jsem jako ženská skončila.“

Takové pocity nebo jim podobné nás mohou provázet nejen v období rekonvalescence. To, že chci být tělesně přitažlivý, že potřebuji fyzický kontakt, je neopominutelný fakt pro každého z nás. V průběhu léčby na takové úvahy často není prostor, chuť ani síla. V období návratu k normálnímu životu je to však důležitá součást našich úvah. Je to oblast, se kterou se velmi obtížně svěřuje jak blízkým, tak i odborníkům. Možná si připadáme jaksi nepatřičně, až trapně, ale jsou to otázky důležité.

Obavy z návratu nemoci, strach ze změny našeho těla, chuť ochránit a nezatěžovat již své blízké jsou běžná témata. K našim obavám často přistupuje i skutečnost, že jsme dál sledováni na onkologii, a tam si vždy se železnou pravidelností připomeneme vše, čím jsme si prošli. Návrat do nemocničního prostředí, čekání na výsledky, objednávání se a čekání, absence v práci a neklid rodiny a blízkých. Jsme zdraví, a přitom jakoby stále trochu nemocní. Možná se také vše nedořešilo z období předešlých, rodina a blízcí jsou nejistí a mají strach. To vše může ovlivňovat i nás, přestože je vše v našem životě vlastně tak, jak má být.

Je dobré si o některých problémech a otázkách promluvit s ošetřujícím lékařem, ke kterému máme důvěru, případně si pročíst k tomu určenou literaturu. Hlavně je však dobré o svých obavách otevřeně promluvit i s blízkými a hlavně s partnerem, je totiž docela možné, že se cítí stejně svázaní jako my a neví si rady, jak se k nám vlastně přiblížit. Samozřejmě že je možné využít i specifickou pomoc odborníků, například v Centru Amelie či u terapeuta. Ale otevřenost a upřímnost se osvědčuje, mlčení totiž nic neřeší a nakonec vše jen zhoršuje.

V tomto období je také dobré dále dbát o své tělo i mysl – cvičit, relaxovat, být kreativní, zkoušet nové věci. Být vnímaví ke svým potřebám, ale i k potřebám svých blízkých. Neházet své strachy za hlavu a nepotlačovat je, ale přiznat jim právo na existenci. To nám umožňuje se dále vyrovnávat s nemocí a případně připravit sebe i své blízké na další události.