Zemřel mi blízký

⇐ předchozí kapitola

„Před několika týdny jsem pochoval ženu. Byli jsme spolu přes třicet let, vychovali jsme děti, prožili společně dobré i zlé. V posledním roce na tom byla zdravotně hodně špatně, měla rakovinu žaludku. Já i děti jsme se hodně snažili udržet ji při životě, a i když to v posledních týdnech nebylo jednoduché, hodně nás to stmelilo. Do posledních chvil byla s námi, radovala se z vnoučat, i když už vlastně odcházela. Když umřela, na chvíli jsem cítil dokonce úlevu, že už nebude trpět, mít bolesti a že je to tak vlastně lepší.

Teď už je pochovaná třetí týden, ani její věci jsem ještě neprobral, nemám na to sílu a strašně mi schází. Všude ji vidím, nemůžu se na nic soustředit, nic mě nebaví, ani vnoučata mě tak nerozptýlí. Cítím se strašně osamělý, jen se psem dokážu jít ven. Najednou si uvědomuju, co všechno pro mě žena znamenala. Vlastně ani nevím, jestli jsem jí to stačil říct. Vždy byla taková domácí generálka, vše uměla zorganizovat a zařídit. Děti si myslí, že potřebuju nějaké rozptýlení, zorganizovaly pro mě zájezd na Slovensko do lázní, já se ale na to vůbec necítím. Vlastně mám pocit, že můj život ztratil smysl.“

Podobné pocity prožívá mnoho pozůstalých, cítí smutek nad ztrátou blízkého, který se může mísit s úlevou. Mohou se dostavovat pocity lítosti, smutku, ale také vztek, závist, zlost na ty, kteří přežili. Pak může přijít obviňování a také pocity viny ze selhání, nedostatečné péče či empatie. Často přichází fyzické i psychické vyčerpání z podpory či náročné péče o umírajícího, psychické i fyzické bolesti.

Jako po každém zátěžovém období potřebujeme prostor a čas, abychom mohli vše zpracovat a přijmout. Tomuto procesu se běžně říká truchlení. Během něho je naprosto přirozené cítit smutek a prázdnotu, vzpomínat na zemřelého, připomínat si společně prožité chvíle, cítit stále přítomnost zemřelého, běžnou reakcí je i pláč, který může mít úlevný charakter. Po prvních chvílích, kdy se vše točí kolem pohřbu a je třeba řešit řadu praktických a organizačních věcí, dolehne na člověka tíže v plné míře. Většinou je to jen přirozená reakce, která je součástí přizpůsobení se na novou situaci a po určité době postupně odezní. Pokud bychom však byli smutkem doslova ochromeni a znemožňovalo by nám to běžné činnosti, pak je třeba vyhledat konzultaci u odborníka – psychologa, terapeuta nebo lékaře, protože hrozí rozvoj vážnějších psychických obtíží.

Pro ostatní zvenku se může zdát truchlení nepochopitelné, může být snad považováno i za slabost či selhání. Ostatní se nás pak někdy snaží usilovně povzbuzovat, rozveselovat či motivovat k aktivitám. To však může být spíše kontraproduktivní. Je potřeba spíše respektovat potřebu pozůstalého a ponechat mu dostatečný prostor pro truchlení a pro postupnou adaptaci. Jistě nezanedbatelnou informací je, že truchlení, ačkoli je jako vše individuální, bývá běžně dlouhé i okolo jednoho roku. A i po dobrém odtruchlení a vyrovnání se je běžné, že nás budou periodicky překvapovat návraty truchlení, například o výročích úmrtí nebo ve dnech narozenin či svátku blízkého, který zemřel.

Obsah kapitoly:

Sociálně zdravotní minimum pro onkologicky nemocné a jejich blízké V

Sociálně zdravotní minimum pro onkologicky nemocné a jejich blízké V

Jak postupovat v případě úmrtí

Dojde-li k úmrtí doma, je nutné nejprve zavolat lékaře (tel.: 155), který provede ohledání zesnulého a vystaví list o prohlídce (ohledací list). Poté můžete zavolat pohřební službu, která zajistí převoz, a od jejich pracovníků se dozvíte všechny potřebné informace, jak dále postupovat. Dále je obvykle nutné navštívit provozovnu a sjednat podrobnosti k zajištění pohřbu.

V případě, že dojde k úmrtí v nemocnici, LDN nebo domově důchodců, provede ohledání zesnulého příslušný ošetřující lékař, který zároveň vystaví ohledací list. Pracovníci zdravotnického či sociálního zařízení zajistí, aby se o úmrtí dozvěděli rodinní příslušníci, kteří následně kontaktují zvolenou pohřební službu. Výběr konkrétní pohřební služby je čistě privátní volbou. Není možné, aby pracovníci příslušného zařízení doporučovali pouze jedinou konkrétní pohřební službu.

Pracovníci sociálního nebo zdravotnického zařízení nemohou po smrti vydat cenné věci (peníze, zlaté a drahé šperky, klíče, kreditní karty apod.) rodině, ale předávají je na příslušné notářství do dědického řízení. Rodina má právo na osobní doklady (OP), které potřebuje k zajištění pohřbu. Kartička zdravotní pojišťovny se vrací pojišťovně, stačí odeslat poštou.

Provedení pitvy
České právo rozlišuje dva druhy pitev, a to pitvu soudní, nařizovanou orgány činnými v trestním řízení, a pitvu zdravotní. V prvém případě je vůle pozůstalých zcela zatlačena do pozadí, pitva se provádí na základě zákonné povinnosti. Druhým případem je zdravotní pitva, která se řídí předpisy práva zdravotnického, ale z povahy věci plyne její dosah i do práva občanského (např. odpovědnost za škodu na zdraví), případně i do práva trestního (např. odpovědnost za ublížení na zdraví).

V případě úmrtí v nemocnici tedy není vždy nutné provést pitvu. Pitvu nařídí prohlížející lékař, pokud má pochybnosti o příčině smrti. Jsou ale i situace, kdy je povinností lékaře pitvu nařídit (např. u osob, kterým byly aplikovány radioaktivní zářiče, kardiostimulátory nebo jiné dále použitelné implantované předměty). Podle dnešní právní úpravy záleží výlučně na lékaři, jak se o pro- vedení pitvy rozhodne, na přání pozůstalých ani pacientů není bohužel brán zřetel. Ve většině zdravotnických zařízení lze podat žádost o nepitvě k náměstkovi pro lékařskou a preventivní péči na ředitelství nemocnice a ten celou věc definitivně rozhodne.

Rady a informace pro pozůstalé – www.umirani.cz

Asociace poradců pro pozůstalé – www.poradci-pro-pozustale.cz

Literatura pro pozůstalé:

Verena Kast – Truchlení

Naděžda Špatenková – Poradenství pro pozůstalé

⇐ předchozí kapitola

Amelie