Asi jsem nemocný a může to být rakovina

další kapitola ⇒

„Je mi 47 let a mám občas krvavou stolici, strašně se bojím, že to je rakovina, a měl bych zajít za doktorem. Jenže teď nemám vůbec čas a na žádnou operaci rozhodně nejdu. Mám těžkou práci a musím se ohánět, stále se na mě někdo dotahuje, rodina na mně závisí, platím alimenty. Bojím se, že když neudržím tempo, tak mě odstaví, manželka a děti potřebují peníze, máme naplánovanou dovolenou, platím hypotéku. Každé ráno se bojím jít na záchod – bude to tam zase? Manželku nechci zatěžovat a tohle je oprav- du blbé téma k diskusi s kamarády. Co mám dělat?
To byla otázka, na kterou jsem se zeptal na lince, kam jsem zavolal. Ptali se mě, trochu jsem jim pověděl, ptali se víc a najednou jsem zjistil, že se mi ulevilo. Už mi je jasné, co a hlavně proč mám udělat. Jestli nepůjdu k doktorovi, mohou být nakonec všechny moje černé můry ještě černější – já na prkně, manželka a děti s dluhy na krku, bez domu i dovolené. To bylo před týdnem. Teď jsem objednaný na prohlídku a včera jsem to řekl manželce. Najednou vím, že se děsně bojím ztratit to, co mám, ale snad už budu brzy vědět víc.“

Toto je období velké nejistoty. V těle se něco děje, něco cítíme, pozorujeme se, zároveň se obáváme jít na vyšetření, která mohou být i značně potupná či „jen“ časově náročná. Oddalujeme okamžik potvrzení, konečný verdikt lékařů. Je to začarovaný kruh. Nastupují úzkosti, strach, nejistota, nebo naopak velký vztek.

Nyní je důležité najít oporu, mít možnost někomu se svěřit a mluvit o svých pocitech beze strachu z odmítnutí, zesměšnění či bagatelizace. Je dobré se zaměřit na zklidnění, zmírnění napětí a úzkosti. Buď lehkým cvičením, relaxací, nebo„jen“ rozhovorem s blízkými či profesionálem. Pokud máme někoho, kdo naslouchá, můžeme si utřídit, co cítíme a děláme. Je dobré najít i místo s možností čerpání informací, kde nás nasměrují a pomohou se zorientovat.

Možná se to nezdá, ale právě toto období je nesmírně náročné, a to kvůli nejistotě a z ní plynoucí úzkosti. Člověk je vystavený často velmi intenzivní duševní zátěži v podobě dosud  nezodpovězených otázek. Jsme postaveni před zásadní rozhodnutí – zda budeme zdravotní potíže řešit, jakým způsobem a na koho se obrátíme či co uděláme s naší prací když… A také s kým a o čem budeme hovořit. Do našeho života přichází mnoho nových lidí – lékařů, zdravotnického personálu, terapeutů, známých. Náš život se ubírá úplně jiným směrem, než jsme měli v plánu. Máme pocit, že právě teď je nejméně vhodná doba pro nemoc, že máme jiné, důležitější záležitosti, které musíme řešit. Tušíme, že životní priority se začínají měnit, a máme obavy, co bude. Čekání na výsledek vy- šetření se zdá nekonečné. Nechceme nikoho zatěžovat větami typu „Asi mám rakovinu.“ Máme pocit, že jsme v tom sami.

další kapitola ⇒

 

 

 

 

Amelie